Gif

4. listopadu 2011 v 21:23 | Lady A.
 

Zemřelí hrdinové.

11. září 2011 v 13:09 | Lady A. |  Když přemýšlím...
Můžete s tím jít už všichni laskavě do háje? V čem byli ti tři lepší než obyčejní lidé, kteří normálně dennodenně umírají? Uměli hrát hokej, no a co jako?

Všichni jsou děsivě nešťastní, umřeli tři čeští hrdinové, které národ náš už nikdy mít nebude. Můžu vědět, čím že si ten titul hrdinové zasloužily? Zachránily snad dítě před padající zdí? Byli v nějaké válce, kde zachránily bezpočet životů? Dopadli nějakého vraha? Zachránili rodinu z hořícího domu? Ne, jen se občas objevily na stranách bulvárních plátků, vykašlali se na tu naši skvělou zem a odešli si za lepším… (a vymstilo se jim to)

Denně umírají větší hrdinové než tito tři (jejichž jména jsem poprvé viděla až po jejich smrti). Policisté, hasiči, vojáci, či jen obyčejní lidé při záchraně někoho jiného. Objeví se jejich jména na titulních stranách všech novin? Bude pro NĚ truchlit půlka republiky? Odpověď je snadná: NE. A proč? Odpověď je jednoduchá - protože nebyli slavní.

Skoro každý den se mě teď všichni ptají co si myslím o těch českých hokejistech. Moje odpověď je vždy naprosto jednoduchá: "Neznala jsem je, takže mi je to jedno. A kdyby byli dostatečně inteligentní, tak by z Ruska letadlem nikdy neletěli."
Věřím, že tato událost zasáhla jejich rodiny, přátele, avšak proč pro ně truchlí naprosto obyčejní lidé, kteří je nikdy nepotkali, nevěděli jací to byli lidé, nikdy si s nimi nezašli na pivo, nepromluvili si s nimi. Takže… proč z toho všichni dělají takovou komedii?

ÏI. Kapitola

6. září 2011 v 17:54 | Lady A.
Ach ani ta pitomá kapitola se mi nechce zveřeňovat... Ano, až tak jsem líná. No nic užijte si to, Tentokrát speciálně pro A. s perexem;).
 


Ha, je tady školní rok!

4. září 2011 v 11:56 | Lady A. |  Postřehy z mého života
Jako větší část lidí i já přidávám nějaký ten článek spojený s prvním zářím, akorát že na rozdíl od většiny blogerů, kteří popisovali nástup na novou školu, či jen setkání se spolužáky, je jediné co vám mohu, že nebýt větších tržeb v práci a davu studentíků, valících se k nám na hambáča, tak si vážení, ani toho nového školního roku nevšimnu. Můj drahý si toho jen tak mimochodem všiml až v pátek v noci: " Druhého září…. Ty jo nezačala už náhodou škola?!"
Takovýto význam má pro nás, bezdětné pracující, začátek devátého měsíce v roce. Jediné co mě tak nějak nenechává klidnou, je nadcházející podzim. Uááá, já se tak naprosto neskutečně těším až se ta žlutá gula definitivně schová za mraky a svět bude obyvatelný i pro takové případy jako jsem já.

Minulý víkend jsme měli první a poslední tři dny dovolené. Krásně jsme si je užily na okraji Moravského krasu ve vypůjčené chatce. Jeli se projet na úžasně studenou jeskyni Výpustek (ano v tom vedru jsem zimu opravdu ocenila) nedaleko (asi 10km) Adamova a to vše na kole! Asi si budu muset zvýšit limit. 30-40 kilometrů už zvládnu hravě:). Ale bylo to krásné. Museli jsme prolézt, vylézt na všechny větší útvary v okolí (můj muž je na to naprosto ujetý) a jednou při přeskakování potoka se miláček vykoupal :-D. Na rozdíl ode mě. Já výjimečně šikulka jsem se v suchu dostala až na druhý břeh… měli jste vidět ty mé záchvaty šíleného smíchu.

Jinak je všechno při starém… práce, cvičení, hubnutí a tak dále. Když už nemůžu, tak si dám své maximálně ďábelské kafe (půlka hrníčku kafe, zbytek voda) a jedu dál:).

I. Kapitola

22. srpna 2011 v 15:14 | Lady A. |  Magie krve
Tak a je to tady. Můj příběh, upíří román, jak chcete. Avšak, než budete pokračovat ve čtení, než vstoupíte do zamotného příběhu, prosím přečtěte si Úvod k Magii krve. Všem přeji příjemné čtení.

----------------------------------------------

Na úvod

22. srpna 2011 v 1:20 | Lady A. |  Magie krve
Původně jsem to ani neměla v plánu, ale má sebestřednost a touha po špatných či dobrých ohlasech převážila. Můj příběh (ani jako povídku ani román se to titulovat neodvážím) je upířina. Ano, čistokrevná upířina. Jeho první mlhavé obrysy se začali v mé hlavě rýsovat po dočtení ságy Stmívání.

NE! Nepřestávejte číst! Na úvod by bylo asi dobré říci, že ačkoliv vznik mého dílka, zapříčinila ta hnusná, přeslazená sága, rozhodně ani jednu ze čtyř knih nemám nějak v lásce. Popravdě jsem to přečetla jen z toho důvodu, abych si na to utvořila svůj vlastní ctěný názor, který je velmi, velmi negativní.

Ale to trochu odbočuji… Po konečném dočtení přeslazeného a šťastného konce, jsem dospěla k tomu názoru, že něco podobného dokáže napsat každý. A k tomu lepší. V čem? Neodvažuji se sice tvrdit, že to bude lepší v stylizaci, slovosledu, či popisu, ovšem rozhodně moje upířina nebude nechutně přeslazené, naivní a už vůbec ne nevinná. Nechci nechat žít své hrdiny v sladké bublině, kterou občas nějak naruší okolní svět. Nechci ze svých upírů dělat vzor dokonalosti a roztomilosti. Chci prostě jen zkusit… vlastně ani nevím co chci, snad jen, abyste se s radostí pustili do čtení a můj příběh začali odsuzovat až po dočtení první kapitoly a ne hned teď.

Ráda a s úsměvem přijmu všechny připomínky i negativní ohlasy. Však, jak bych se mohla plně realizovat, bez řádné kritiky? Dost tedy už keců, pusťte se do čtení.


Nejraději mám ten hebký s pejsky.

21. srpna 2011 v 12:27 | Lady A. |  Když přemýšlím...
Při výběru toaleťáku jsem mnohdy vybíravější než při výběru bot. Naprosto nesnáším papír na většině veřejných WC, který spíše připomíná šmirgl či něco velmi nechutného. Takovýto papír se objevoval i u nás v práci, než jsem tam začala na své náklady nosit ten krásný heboučký třívrstvý.

Ne, že bych se snad dočkala nějakého vděku že… některým lidem je asi jedno do čeho si utírají své ctěné pozadí, avšak já nemíním mít prdel rozedřenou do krve. Dál mě naprosto iritují papíru typu made in Tesco, Albert apod. Než si odmotáte ucházející neprodyšnou vrstvu je půlka papíru v hajzlu (ne sice doslova, ale je).

Takže neváhám utratit i třeba 150,- aby to mělo přijatelnou hebkost i vůni (nejlépe vůně jahod).

Můj nejoblíbenější je značky kleenex s roztomilým štěňátkem na obalu. Jednu dobu (možná že ještě stále) chodila na to i naprosto úžasná reklama v TV.

Ovšem nedávno jsem přišla k mírně šokujícímu odhalení a to, že na zmiňovaném papíru jsou opravdu jako vzor vytisknuti malinkatí pejsci. Napadlo mě co tím výrobci zamýšleli říci.

Papír je stejně hebký jak kožíšek štěňátek.V případě nouze vám postačí štěně.Vyráběno z padesáti procent ze štěněčích chlupů.

Nebo tím nic říci nezamýšleli a je to prostě jenom dekorace a pouze já se nad tím ve své záchodové nudě zamyslela ? Že by ten skoro neviditelný potisk připadal mírně masochistický jenom mě?

Jak to pokračuje?

20. srpna 2011 v 14:31 | Lady A. |  Já a moje hubnutí

Jde to, jde to. Vlastně vše pokračuje podle plánu. Když jsem o své váze informovala naposledy cca před třemi týdny, tak jsem měla necelých 98 kilo, včera mi váha ukázala přesně 95 kg, takže se stále držím už dříve vyšlapané cestičky kilo za týden, ale řeknu vám… je to fakticky peklo. Na své oblíbené sladké ani tak chuť nemám ( právě tady přede mnou leží milka s velkými oříšky, kterou si můj muž včera koupil a já ani čtvereček neukousla!), což je hodně divné, ale spíše se mi zbíhají sliny na jídla, která jsem měla skoro denně - míchaná vajíčka, vepřová krkovička, smetanová omáčka, pečené kuřátko s krásně křupavou kůrčičkou, obyčejný bílý chléb s máslem, topinky na sádle …..ááááááááá.

Ale alespoň jsem se konečně rozhodla pro malou, avšak neplánovanou odměnu. Zato, že jsem zhubla už 15 kilo, jsem si koupila ve svém oblíbeném knihkupectví pátý díl Anity Blake:).

A další odměna na mě bude čekat až dosáhnu svých vytoužených 70 kilo. Udělala jsem si opravdu monstrózně velkou pokladničku, kterou hodlám do během svého hubnutí naplnit a pak to všechno utratím za kosmetičku, kadeřník (ani u jednoho z dvou jsem ještě nikdy nebyla) a oblečení, které tak jako tak potřebovat budu.

Třeba… když mám před sebou takovou krásnou vyhlídku, třeba bude to odolávání všem neřestem lehčí.

error 403

18. srpna 2011 v 17:28 | Lady A. |  Postřehy z mého života
Někdo (nebudu jmenovat) si stěžoval, že moc nepíšu, avšak poslední dokopu toho mám nad hlavu… práce a práce, k tomu mám tak málo času, že u nás doma to poslední dobou víceméně připomíná skládku stvořenou z oblečení, papírků, obalů od jídla, špinavého nádobí a improvizovaných hraček pro kocoura.

Mám pocit, že mě každodenní komunikace s lidmi v práci dokonale vycucává. Když přijdu domů pár minut či hodin po půlnoci mám už tak jenom sílu zalehnout s nějakou tou duševní stravou. A ráno (nebo spíše odpoledne) po vylezení z postele se cítím jak přejetá dvoutunovým parním válcem a moje veškerá snaha něco někam napsat končí u chatovacího okénka qipu a namátkovým projížděním internetu, sem tam se dokonce i přemohu a napíšu nějaký ten komentář, doufajíc, že to má alespoň patu a hlavu.

Veškeré vylézání z mé nory se koná pouze, když musím zajet do knihovny, jít do práce nebo pustit kocoura domů, takže vážně přemýšlím o tom, že by to chtělo nějak přeorganizovat můj denní režim, ale jak, když pracuji v noci že? A nesnáším tu obrovskou protivnou zářící kouli na obloze.

Takže nejraději ze své krypty vylézám jen když už není jiná možnost. No nic mějte se šmoulínkovsky a třeba se i k něčemu dokopu, když mě čekají (hned po dnešní šichtě) dva dny úžasného volna.

PS: nemám sílu opravovat hrubky

PSS: undead Trent konečně ti sem hodím to své úchvatné dílko a časem se dočkáš i kapitol, které jsi ještě nečetl:)

Včera to zase bylo psycho…

6. srpna 2011 v 20:14 | Lady A. |  Postřehy z mého života

Nevyspalá, od jedenácti ráno do čtyř do rána v práci. Domů jsem dostala ve čtyři. Úžasné že?

Asi nikdo neví co u mě znamená nevyspalá. Ráda vysvětlím:). Znamená to, že jsem protivná, ufńukaná a paranoidní.

Po třech letech soužití, by se už můj muž mohl naučit jak se v takových situacích chovat, ovšem stále je to jen muž, takže mě napřed rozčílil věčným mluvením (komu by po třech hodinách neustálého kecání nepraskla hlava?), pak se naštval a rozbrečel mě (zkuste si takhle obsluhovat pochybné opilé existence) a nakonec mě ve dvě ráno opustil s tím že se musí vyspat do práce (jako by mě on minulou noc nechal spát že) a ještě před odchodem pekelně vyděsil (už v normálním stavu jsem paranoidní a ještě když jsem unavená, ubrečená), takže se úklid bistra protáhl do čtyř do rána a já se pomalu děsila každého zvuku.

Nesnáším, když jsem v noci sama někde kde na mě může vyskočit. Opravdu mám velmi panický strach ze tmy, ačkoliv ji miluji. Je to až děsivý protiklad. Jsem šťastná, když můžu celou noc proležet u nějakého románu s vínem a cigaretami, ovšem nechtějte po mě, abych si došla byť jen na záchod, Nesnáším představu, že v temných koutech na mě číhá nějaký démon, který mě chytne za nohu. Vždyť to říkám - paranoia.

Tak jsem v prácis eděla s dveřmi zamčenými na deset západů, četla si Emmu a čekala, až se noční doba pomalu přehoupne do té ranní a já budu moci s klidem uklízet.

Uvidím jestli se rozzlobí, že jsem dnes doma neuklidila, ale kdy jsem měla, když jsem před chvilkou vstala?


Další články


Kam dál