ÏI. Kapitola

6. září 2011 v 17:54 | Lady A.
Ach ani ta pitomá kapitola se mi nechce zveřeňovat... Ano, až tak jsem líná. No nic užijte si to, Tentokrát speciálně pro A. s perexem;).


Ráno vstanu docela brzy a matka ještě spí. Spokojeně si oddechnu. Nebyla bych ráda, kdyby mi zkazila moji dobrou náladu. Nazuji si svoje kolečkové brusle v největší tichosti a vyjdu z bytu. Mrknutím na mobil zjistím, že mám ještě zhruba hodinku čas, než budu muset do práce a rozhodnu se trochu projet. Jedu beze spěchu parkem a přemýšlím o událostech minulého večera. Cosi mě nutí stále na něj myslet… na dotek jeho rtů na mé ruce, na jeho tajemný úsměv, vševědoucí pohled a ty oči! Ty temné oči jak nejhlubší propast.

Dojedu do kanceláře Denisinýho otce, kde brigádničím, akorát tak včas. Ve spěchu se přezuji, pozdravím vrátného a doslova utíkám do kanceláře. Vím dobře, že pár minut zpoždění by mi bylo samozřejmě odpuštěno, ale já nerada chodím pozdě.
"Dobrý den, pane Šimoník," vydechnu a už si sedám ke svému stolu. Pan Šimoník je totiž soukromý právník a já mu každý týden rovnám, třídím, přepisuji a zakládám různé papíry a dokumenty. Není to těžká ani nějak jinak namáhavá práce a je víc než dobře placená. A občas jsem nějakým jeho právě probíhajícím případem doslova pohlcena.
"Nemusíš tak chvátat Madelain, já ti hlavu neutrhnu," usměje se na mě zpoza nějakých papírů.
"Já vím, ale jsem ráda přesná."
Dál už pracujeme mlčky. Já třídím a roztřiďuji do různých složek dokumentaci, ty s číselnými položky dávám na stranu, abych později mu udělal i účetnictví. Práce je tu jako vždy dost. Pan Šimoník není zrovna nejpořádnější člověk, ale kupa na mém stolu pomalu ubývá.
Pojednou se Denisin táta zvedne."Jdu si uvařit kafe, chceš taky, Mady?"
"Děkuji." Zvednu hlavu od papírů.
Za chvíli už nese dva šálky krásně vonící kávy a já si uvědomím, že jsem toho minulou noc moc nenaspala a kafe se opravdu hodí.
"Dej si chvilku pauzu a sedni si ke mně," Pozve mě ke svému stolu a přitom smete hromadu papírů na zem, aby udělal místo na hrníčky. Přisednu si na opačnou stranu stolu a vezmu do rukou hrníček s kávou.
"Děkuji ti, že ses včera večer postarala o Denisu," řekne nečekaně.
"Ech, děkuji, spíš bych se vám měla omluvit, že jsem na ni nedávala větší pozor a dopustila to."
Mávl rukou. "Jsem rád, že jsi ji vůbec dovedla domů. Nemusíš ji ještě hlídat, měla by být dost stará na to, aby věděla co smí a co ne. Ty to díky bohu víš. Míša říkal, že jsi byla střízlivá." Až na ten absinth že? Podotknu v duchu.
V půl sedmé už jsem se vší svou prací hotova a balím se k odchodu.
"Už mám hotovo," oznámím šéfovi a ten, zabrán do jakéhosi případu asi, jen mávne rukou jakože mám jít.
Nasadím si brusle, do uší si strčím sluchátka a vyrazím na cestu. Cestou si pobrukuji a ne že bych zrovna dvakrát dávala pozor na cestu, proto se také pořádně leknu, když se přede mnou najednou zjeví Samuel a já v rychlosti jakou jedu, nestíhám brzdit.
Nakonec mu padnu do náruče, už nás vidím oba na zemi, ale on to ustojí.
"Mohl jsi přít k úrazu! Takhle se přede mnou vynořit!" rozčiluji se a snažím se vykroutit z jeho pevného objetí. Bohužel, drží mě tak pevně, že jsem nucena tam ještě chvíli zůstat. Hm, ale proč bohužel… jeho objetí je mi velmi příjemné, akorát mnou rozklepe zima. Má ledové ruce.
"Taky tě rád vidím, Madelain," zašklebí se na mě pobaveně a pustí mě. Pomalu si sednu na nejbližší lavičku a zapálím si. Sakra, musí mi stále připravovat nějaké šoky? Asi musí, odpovím si sama sobě ve svém vnitřním dialogu, když si ke mně přisedne stále s velmi pobaveným úsměvem.
Zamračím se na něj znovu, i když už trochu mírněji.
"Omlouvám se, pro příště se pokusím tě nevystrašit."
"Dobře," rekapituluji. Stejně bych na něj nevydržela být moc dlouho naštvaná.
"Kam jsi jela?" zeptá se.
"Domů, jedu z práce."
A spěcháš?" Zamyslím se, vlastně ani ne. Doma mě nic nečeká, času mám spoustu. Zakroutím hlavou.
"Tak se půjdeme projít," rozhodne a já mrknu na svoje brusle. "Moment." Rychle vyměním brusle za tenisky, které mám v batohu.
"Kam?" optám se, když je výměna hotova. Pokrčí rameny. "Nevím, od doby co jsem tu byl se to tu docela změnilo. Někam, kde je klid." Pozvednu obočí, ale nic neřeknu a vydám se směrem k nejbližší zeleni, takovému většímu lesoparku. Cestou jsme probrali vše možné, ale hlavně hudbu. Byla jsem mile překvapena. Samuel se vyznal v mé oblíbené muzice i starších kouscích co skoro nikdo nezná. Měl neuvěřitelný přehled. Většinou jsem ale mluvila já. On jenom poslouchal, usmíval se a přikyvoval. Divila jsem se co to do mě vjelo, většinou nejsem tak hovorná, ale když on měl okolo sebe takovou příjemnou auru a vypadalo to, že ho to co říkám opravdu zajímá. Vyprávěla jsem mu zrovna o svých posledních zážitcích z koncertu mé oblíbené kapely, když mi došlo, že on o mě za pár minut bude znát úplně vše, ale jeho osoba je stále zahalena jakýmsi tajemnem. Dokončila jsem svoje básnění a zamyšleně jsem se na něj pohlédla.
"Co ty tady vlastně děláš?"
"Kde?" zeptal se, i když moc dobře musel vědět jak to myslím.
"Tady, ve městě," upřesním.
"Dlouho jsem tady už nebyl, tak mě napadlo, že se sem pojedu podívat a asi se tu na nějaký čas usadím," usmál se na mě. Statečně jsem jeho pohledu odolávala, i když jsem moc dobře vycítila smysl jeho slov a nejraději bych zkoumala špičky svých bot.
"Kdy jsi tu byl na posledy?"
"Před pár roky," vyhýbal se přímé odpovědi a bylo vidět, že se o tom nechce bavit.
Respektovala jsem jeho nevyslovené přání a kochala jsem se okolní přírodou. Bylo tu opravdu krásně. Často jsem sem vyrážela na dlouhé procházky a nikdy mě to neomrzelo. Byl to takový lesík uprostřed města, kde byl nádherný klid, jen člověk se tam narazil na podobného snílka.
"Je tu krásné že?" zeptám se společensky.
"Je, pamatuji si, když tohle byl jen les, mnohem rozsáhlejší než teď a bez cest vylitých betonem. To byla nádhera"
"Jak to myslíš? Tenhle lesopark je tu už… kolik? No nejméně třicet let?" Podivila jsem se a čekala na vysvětlení. "Stalo se něco?" "Teda… takhle mě o tom vyprávěl můj děd. V mládí tu žil," vysvětlí překotně. Na to nemám co říci, vypadá to jako lež, ale nic jsem z něj páčit nemíním. Hrát si na nějakou vyzvědačku opravdu není můj styl.
Hodlala si zapálit, já vím, takové ničení plic, když má člověk zrovna trochu chvíle nadýchat se čerstvého vzduchu, ale zlozvyk je zlozvyk. Nabídla jsem i Samuelovi, ale ten s úsměvem vytáhl svoje lucky striky a naopak nabídl on mě. S díky jsem schovala svoji krabičku. Při to mi padne pohled na hodinky. Zděsím se, ještě mrknu na oblohu a poté znovu na hodinky, abych se ujistila, že mě nešálí smysli. Hodinky na mém zápěstí ukazují půl desáté večer a ztemnělá obloha to jenom dokazuje. Povzdechnu si, sice jsem nespěchala, ale teď už bych opravdu měla jít domů.
"Budu muset jít," oznámím nešťastně Samuelovi a rovnou změním směr na nejrychlejší cestu k nějakému dopravnímu prostředku.
"Doprovodím tě," řekne a přizpůsobí se mému šílenému tempu. Vděčně se na něj usměji. Jsem ráda, že tato chvíle bude mít ještě nějakou dobu trvání.
Udýchaně jsem padla v právě přijíždějícím trolejbusu na sedadlo a pohlédla na Samuela, který vypadal jako svěží vánek.
"Ty jsi se nezadýchal?" otáži se překvapeně. "Ani ne, vydržím víc než běh na trolejbus."
Co se vůbec podivuji že? Pomyslím si, když můj pohled spočine na jeho vypracovaných pažích v černém tričku bez rukávů.
Vystoupíme z trolejbusu a ovane nás studený vánek. Podzim přichází. Do teď se sice ještě letní počasí drželo, ale teď už to vypadá pomalu jinak. Stromům jejich zelené listí začíná žloutnout a sluníčku už také tak často nevykukuje zpoza zlověstných mraků. Co by také chtěl člověk v polovině říjne, můžeme být rádi, že se počasí nad námi tak dlouho slitovalo.
Pomalu se došouráme k mému paneláku.
"Tak… dobrou noc," rozloučím se a čekám na odpověď, jenž je více než překvapivá. Samuel mě místo plýtvání slov vezme do náruče a vášnivě políbí. Ze začátku jsem zmatená i překvapená, ale pak mu jeho polibky oplácím s ne menší vášní. Líbá tak jak jsem ještě nezažila. Jako by líbal ženy už stovky let.
Na to jsem celý svůj trpký život čekala! Napadne mě. Bohužel polibek netrvá tak dlouho, jak bych si přála. Znenadání se ode mě odtrhne a mě to zamrzí, v zápětí mi ale dojde, že mi mírně schází kyslík a zhluboka se nadechnu.
Samuel se na mě posmutněle usměje, projede prsty v mých rudých kadeří, zašeptá: "Dobrou noc, má krásná Madelain," a je pryč. Jako stín splyne s tmou a já jo již nezahlédnu.
Povzdechnu si a zmizím v ztemnělé chodbě k mému domovu, která mě pohltí jako tlama obrovské šelmy.

Pootočím klíčem v zámku a světlo vkrádající se do mezery mezi dveřmi mi prozradí, že další obyvatelka tohoto bytu je ještě nespí, co víc čeká právě na mě, jak v zápětí zjistím.
"Ke jsi byla?!" má matka stojí ve dveřích kuchyně a vypadá to, že má chuť se hádat..
Protočím oči, proč mi vždycky musí zkazit dobrou náladu? Protože já jsem jí zkazila život, odpovím si sama jejími slovy, které často slyšívám.
"V práci," zamumlám a chci zmizet ve svém pokoji, marně. Máti mi zastoupí cestu. "Tak v práci jo? Já nevěděla, že jsi změnila povolání."
Ztuhnu, viděla mě snad z okna se Samuelem? Samozřejmě že viděla, stáli jsme přímo pod lampou, ach jo.
"Kdo to byl? Ten chlápek? Zákazník? Děláš teď děvku? Dostala jsi aspoň pořádně zaplaceno?" sypala na mě jednu jízlivou otázku za druhou. Pak se v tereálním gestu chytla za hlavu a zaskučela: "Och bože, moje dcera je kurva! Moje dcera! Ale co se divím, je celá po otci!" To už bylo dost. Nebudu tu přeci stát a nechávat se takhle urážet!
"To je moje věc kdo to byl! I kdyby se ze mě stala děvka, zajímalo by tě to vůbec, kdyby to nebyl důvod mě urážet? Proč mě musíš stále ničit? Proč mami?!" Byla jsem zoufalá. Nikdy jsem doopravdy nepochopila zášť, kterou ke mně chovala, kvůli tomu, že jí kdysi nějaký chlap na vysoké udělal dítě a pak zmizel. Proč proboha nešla na potrat? Proč si mně nechala? Aby měla koho celý svůj život trýznit svou hořkostí?
"Tak mě není nic do toho kdo to byl jo? Tak JÁ tě ničím. Pokud vím, tak ty jsi zničila život mně holčičko," začala hysterčin. A už je to tady zase… stará známá písnička.
"Život jsem ti nezničila já, ale jakýsi Amesbury s kterým sis mě udělal máti," řekla jsem s předstíraným klidem, i když do očí se mně draly slzy. Člověka zabolí slyšet taková to slova od ženy, která ho porodila.
Proklouzla jsem kolem ní do svého pokojíku, dále jsem se s ní už nemínila bavit. Rychle jsem zavřela dveře a než se stačila vzpamatovat, tak jsem otočila klíčkem v zámku.
Přes dveře jsem ještě stále slyšela její řev: " Okamžitě otevři Madelain! Ještě jsme spolu neskončili!"
Sesunula jsem se podél dveří a po tváří mi začali stékat slzy. Můj pláč byl tichý, jako už tisíckrát. Tichý, aby ho ona za dveřmi neslyšela, aby neměla pocit vítězství. Krvavá rána v mém srdci, kterou stále dráždila a otvírala, byla tisíckrát horší bolest než jakákoliv jiná.
Ještě chvíli mi bušila na dveře a poté odešla. Zřejmě do kuchyně přihnout si něčeho ostrého jak je jejím zvykem po hádkách.
Pocitem naprosté prázdnoty a beznaděje jsem šáhla do peněženky a vytáhla pečlivě zabalenou žiletku. Chvíli jsem si ji prohlížela doufajíc snad, že mi zodpoví mé němé otázky a pak se její ostří vedené mou rukou zařízlo hluboko do levého zápěstí. Moji duši naplnil klid a mír. Pozorovala jsem krev stékající mi po ruce, spolu s krví odtékala i bolest, která se mi před chvílí divoce zahryzávala do srdce. Teď už mě bolela jen čerstvá rána, ale tato bolest byla osvobozující a netrýznila mně.
S vědomím, že den pomalu končí jsem se převlékla do pyžama a zalehla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 6. září 2011 v 18:46 | Reagovat

Líbí se mi to. :) Budu se těšit na další. Chudák holka má těžkej život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama